Šikula 06

  • 2 March 2017
  • mb
Kategorie: 
Jazyk: 

ŠIKULA 6/12

Šikula a Anděla Vostrá se zastavili uprostřed návsi. Předtím ovšem zaplatili vstupné 100 Kč, jak se sluší a patří, neboť sloužilo k uhrazení nákladů na Slavnost a na údržbu a opravu veškerého zařízení používaného k této příležitosti. Stáli a rozhlíželi se, pátrajíc po Šimonu Burákovi.

„Nikde ho tady nevidím,“ zabručel nespokojeně Šikula.

„To nevadí. Juknem se po něm pozdějc. Zatím se můžem podívat na losování. Za chvíli začne a já sem zvědavá, koho s kým letos svede náhoda. Tak poď,“ pobídla ho Vostrá a zamířila do hospodského sálu.

Když vešli dovnitř, okamžitě se k nim přidala Anežka Česká, která hned u dveří číhala, až se Šikula objeví. To, že přijde s Andělou Vostrou ji sice překvapilo, ale nezastavilo.

„Už jsem si začínala myslet, že nepřijdeš,“ pokárala ho. „Takže ti hned tady sděluji, že jsem si tě „vylosovala“,“ řekla a podala mu modrou stužku se špendlíkem, aby si ji připnul na znamení, že žádná jiná už na něj nemá nárok.

„To bych ti přece nemoh udělat,“ usmál se a chytil ji v podpaží, jako kdyby si ji chtěl přivlastnit. Tetka Vostrá na ně nevěřícně zírala.

„No, to čumím,“ vykulila oči, neboť si paní učitelku nedovedla představit v posteli. „Že zrovna vy dva? No, doufám, Ferďásku, že tě bude umět něčemu přiučit,“ řekla se značným sarkasmem.

„Ale teta, to víte že jó. V češtině sem byl dycinky slabej a tu ona perfektně ovládá. Dyť ji taky učí, že jo,“ odvětil vesele.

„Si dělej prdel,“ odsekla tetka, ale víc už nestačila říct, protože zazněl gong, oznamující začátek losování.

Na malém provizorním pódiu se objevila starostka Alice Bdělá.

„Tak vás tady všechny vítám na Letním losování. A protože jsme se s mužem zařadili mezi losované, předávám slovo našemu počítačovému mágovi, který celé losování uskuteční.“ Způsobně se uklonila a postoupila místo mladíkovi, jež se hned ujmul této zodpovědné funkce.

„Takže vážení, jdeme na to,“ zahlaholil, zapnul notebook a spustil program. V něm již bylo trvale zadáno všech dvacet modrých a dvacet červených čísel (začínalo se debatovat nad tím, že by nebylo marné zvýšit počet dvojic na třicet). Stisknul Enter a během zlomku vteřiny byly výsledky na světě.

„Prosím prvních deset pánů, aby přišli sem ke mně a ponechali po svém boku místo pro vylosovanou dámu.“

Pánové briskně nastoupili, a když se podle pokynu rozestavili, zabrali polovinu šířky sálu.

„Tak tedy,“ pokračoval maldík dál, „k číslu 1 patří dáma číslo 16, k číslu 2 patří dáma číslo 5, k číslu…“

„To sem zvědavá, komu padne starostka,“ poznamenala tiše tetka. Dlouho nečekala. K číslu 7, což byl zootechnik Jirka Skákal, dojíždějící za prací do Dudlíkova, bylo vylosováno číslo 12. Číslo, které měla starostka. Postavila se vedle něj a přímo zářila spokojeností, protože Jirka byl jen o dva roky starší urostlý fešák, na kterého letěly všechny ženské široko daleko (její muž takové štěstí neměl, vylosovali mu o pět let starší dojičku Emilku Malou, též dojíždějící do Dudlíkova).

„Tý brďo, skoro jí ho závidím,“ přiznala se tetina. „Snad bude mít starostka kliku a bude jí šukat a ne inseminovat,“ vtipně okomentovala losovačku.

„Tak jí to, teta, přejte. Radši se poďte kouknout po tom Šimonovi,“ připomněl tetce její zájem a obrátil se k Anežce. „Slíbil jsem jí pomoct najít jednoho, kterýho by " vylosovala". Tak na mě tady počkej, snad to nebude dlouho trvat.“

Anežka se usmála, kývla, že počká a Šikula s tetkou vyrazili na lov. Šimona Buráka si Šikula všimnul hned, jakmile vyšli z hospody. Stál jen několik metrů od nich v hloučku čtyř kamarádů a něco jim způsobem sobě vlastním vyprávěl.

„A doprdele,“ zasakroval Šikula, „má červenej šátek. To je támhle ten u těch čtyřech kluků,“ ukázal tetině kde stojí. „No nic, teta, něco zkusím. Buďte v pohotovosti a včas buďte po ruce,“ poklepal Vostré po rameni a zamířil k debatujícímu kroužku. Nenápadně se k nim přidal a chvilku naslouchal o čem je řeč.

„Hele, Šimone, že ty máš pionýrskej šátek?“ vpadl do jeho sebechvalného proslovu.

„To teda ne. Pučil sem si ho vod táty,“ obrátil se k Šikulovi, měříc si ho od hlavy k patě.

„Jo, šlohnul, já vím. Na tuty je to pionýrák,“ nedal se Šikula odbýt.

„Už sem řek, že není.“

„Ne? Tak mě ho puč. Já si ho prohlídnu, a když bude, tak ti to i dokážu.“

„Není a klidně se i vsadím,“ odpověděl Šimon namyšleně.

„Fajn. Vo co?“

„Vo kilo.“

„Platí.“

Plácli si rukama na znamení, že sázka je uzavřena. Šimon Burák si sundal šátek a předal ho Šikulovi k prozkoumání. V ten moment Anděla Vostrá opustila vyčkávací stanoviště.

Šikula roztáhl šátek a několik vteřin ho pozorně zkoumal.

„No jasně, že to je pionýrskej šátek. Jak vidíš, není to žádnej pravidelnej trojúhelník a ve špici nemá pravej úhel, ale tupej a právě tím úhlem se pionýrky lišily od všech ostatních,“ vymýšlel si, jen aby upoutal pozornost na sebe, což se mu s úspěchem dařilo. „Navíc ho nosíš blbě. Správně má bejt takhle,“ řekl a začal si šátek uvazovat. Všechny oči se upíraly jen na něho. Anděla Vostrá se mezi nimi objevila v pravou chvíli.

„Hele mladej,“ poplácala Šimona po rameni, až sebou leknutím trhnul. „Doslechla sem se, že prej seš pěknej kanec. Tak sem si tě vylosovala.“

„Cožé?“ nepochopil hned, oč se jedná.

„Že sem si tě vylosovala, když už na to mám dneska právo.“

„No to teda né, teta. Já mám červenej šátek,“ odmítl, když mu konečně všechno došlo.

„Jó? Já teda žádnej nevidím.“ Otočila se k okolstojícím kamarádům. „Vy nějakej červenej šátek vidíte?“ zeptala se jich. Hoši, tušíce nějakou čertovinu, horlivě vrtěli hlavami, že ne. Obrátila se zpátky k Šimonovi.

„Voni nic neviděj, já nic nevidím, takže máš smůlu, páč je tvou povinností mi dneska vyhovět. Nebo seš snad sralbotka a dostals strach?“ zaprovokovala.

„Já žádnej sralbotka nejsem,“ odseknul vzdorně.

„Tak sklapni a dem!“ řekla nesmlouvavě tetka, připíchla mu modrou stužku, chytila ho za paži a pevnou rukou ho nasměrovala k sobě domů. Dívali se za nimi, jak se snaží vyškubnout z područí. Jenže Anděla Vostrá byla opravdu ostrá, cosi mu řekla a od té chvíle se nechal bez odporu vést.

„A je to,“ zasmál se spokojeně Šikula a oslovil kolem stojící mládence. „Kluci, až se vrátí, někdo mu to dejte. Mimochodem, ten šátek je fakt pionýrskej. Mám ho taky doma, po dědovi, takže vím jak dovopravdy vypadá. Jo, a tu stovku ať si nechá. Šlo vo něco úplně jinýho, ale to už ste určitě pochopili.“

„Vo tom nepochybuj,“ řekl jeden z nich, „Však sme zvědaví, co nám bude vykládat, až se vrátí.
Já mu to dám,“ ujistil Šikulu a vzal si od něj šátek.

„Bezva, aspoň můžu za svým. A dík za spolupráci.“

Mávnul rukou na pozdrav a smějící se hlouček opustil. Zamířil za Anežkou.

Zhruba v této chvíli překročili Šimon s Andělou práh jejího domku. Hned s ním zamířila do ložnice, kde ho konečně uvolnila.

„Nebudem to zdržovat, deme hned na to, ne?“ sdělila mu na rovinu a začala se svlékat. Šimon zůstal stát před postelí jako solný sloup. Ani se nepohnul.

„Tak co je?!“ vyjela na něj tetina, když už jí zbývalo jen sundat kalhotky. „To seš tak nemohoucí, nebo snad čekáš, až tě svlíknu? Koukej sebou mrsknout, ať neztrácíme čas,“ nevrle ho pobídla a dokončila odhalení svého těla.

Šimon němě zíral na její nahotu a čím dál víc vnímal, jak mu rychle tuhne mezinožní sval.

„Doprdele, tak svlíkneš se už nebo ne?“

Tetino hartusení přehlušilo jeho pocity. Začal pomalu, skoro jako ve snu, odkládat svršky.

Anděle, stojící u hlavy postele, se postupně odhalilo vcelku ucházející tělo s mírně podměrečným kolíkem, trčícím uprostřed. No co, na velikosti nezáleží, hlavně aby byl čilej, pomyslela si. Lehla si na lůžko, roztáhla stehna a naznačením co má dělat, vyzvala Šimona k činu. Moc se k němu ale neměl.

„Krucinál, tak bude to ještě letos?!“ zaburácela nespokojeně a tak intenzivně, že se konečně pohnul. Vlezl mezi rozevřené nohy a viditelně neochotně klesal k černému porostu mezi nimi. To už bylo pro Andělu moc. Chytila ho za tvrdý výrůstek a rychlým pohybem si ho vsunula dovnitř. Sotva se tak stalo, ucítila, jak se v ní rozlévá horkost.

„To snad není pravda,“ vykřikla znechuceně, když poznala, že do ní stříká, jak hasičská hadice. „Tak sebou aspoň párkrát hejbni, dokud to estě de,“ ještě na něj křikla, protože se vůbec nehýbal. Pokusil se o to. Když mu došly zásoby, posadil se celý rudý na paty a nevěděl co říct. Tak tetina začala sama.

„Hele, nic si z toho nedělej. To se vobčas stane, když de chlap poprvé s cizí babou. Po druhý to bude určitě dobrý. A ještě lepší bude, když si teď dáme kafe, ty se uklidníš a pak si to rozdáme znovu. A neoblíkej se,“ požádala ho, když se začal poohlížet po oblečení, „budu ti pomáhat nastartovat to z mrtvýchvstání, aby to moc dlouho netrvalo.“

Jak řekla, tak se i stalo. Docela ji udivilo, že již po půlhodině byl nachystán k dalšímu klání. Tentokrát se už neloudal a dá se říct, že celkem svižně vplul do Andělina přístavu. Její potěšení však netrvalo dlouho, rozhodně ne déle, než pět vteřin, kdy ji opět zalila horkost jeho výronu. Docela ji to dopálilo, ale poskytla mu ještě jednu příležitost. Po hodině čekání a povzbuzování nastal okamžik pravdy. Trval osm vteřin a dost. Šimon Burák seděl na posteli proti rozhořčené Anděle, která rozčilením ani nemohla popadnout dech. Dívala se na něj a z očí ji vyzařoval určitý despekt nad jeho výkonem, který se však posléze začal měnit v určitou lítost. Už neviděla toho samolibého vejtahu, ale hromádku neštěstí, která po tom všem neví co dělat.

„Poslyš, Šimone, menuješ se tak, že jo?“ prolomila, naprosto uklidněná, nastalé ticho. Přikývl. „Představovala sem si to trochu jináč, no, nevyšlo to. Nezlobím se na tebe, prostě to tak s tebou je. Akorát bych ti doporučila, abys navštívil nějakýho toho doktora přes šukání. Jestli ti pomůže, nevím. Ale bude to pro tebe určitě lepší, než tvý kecy před klukama. Co ty na to?“

„Asi jo. Ale teta, neříkejte vo tom nikomu, moc vás prosím,“ zakňoural, div že mu studem slzičky nevklouzly do očí.

„Ale to se rozumí samo sebou. Pokud vo tom nebudeš sám někde vykládat ty, já ani neceknu,“ uklidňovala ho. „No, myslím, že bude nejlepší, když si ho do koupelny dojdeš umejt a vrátíš se do vsi. Tak běž, cestu najdeš sám,“ nakázala mu.

Posbíral si oblečení a za pár minut byl pryč. Jakmile za ním zabouchly dveře, Anděla čile vyskočila, omyla si stehna od semene, hodila na sebe to nejnutnější a než by řekl švec, vyrazila za ním. Uviděla ho už z dálky, jak postává u hloučku kámošů. Jeden z nich mu právě podával pionýrský šátek, který si hned začal uvazovat na krk. Zrychlila tempo, aby nezmeškala co bude vykládat, neboť si byla jistá tím, že se ho mládenci neopomenou poptat, jak mu to s ní šlo. Když už byla jen pár kroků za ním, přiložila prst na ústa, aby hochům dala najevo, že ji nemají prozradit. Tušíce další švandu, nepatrně kývli hlavou, že ji nezradí.

„Tak jaký to bylo s babkou? Povídej,“ vyzval ho přímo dlouhán, jménem Kamil Čečetka.

„No dobrý, jak jinak. Ani byste nevěřili, jak taková babka ještě může bejt náruživá,“ sklouzl do své obvyklé mluvy Šimon.

„Fakt, jó? Tak honem ňáký detaily ať se poučíme,“ povzbuzoval ho jiný.

„No, zpočátku se mě do toho moc nechtělo, ale když tam tak ležela, tak sem na ni vlít a docela si pochrochtávala. Pak prej, jestli bych ji to udělal ještě jednou. Proč ne, řek sem si a po malý pauze na to vletěl podruhý. Dost sem přitvrdil a vona hekala, až tabulky drnčely. Když sem skončil, funěla jak lokomotiva, ale voči říkaly, že by chtěla ještě. Tak sem se obětoval i potřetí. Pigloval sem ji snad půl hodiny a bylo na ni vidět, že má dost, ale svou práci sem doďál. Byla úplně hotová a moc bych za to nedal, že bude sotva chodit,“ uzavřel svoji promluvu k okolostojícím hochům.

„To je pravda, že sem úplně hotová,“ ozvalo se za Šimonem, který v ten moment ztuhnul jako Lotova žena. Nevěřícně se otočil k Anděle.

„Ale, teta…“ zamumlal rozpačitě.

„Kušuj, když nedržíš hubu ty, nevím, proč bych ji měla držet já,“ osopila se na něho a vstoupila do hloučku mezi ostatní.

„Musím říct, že je fakt kanec,“ začala rozvláčně. „Co kanec, hotovej tryskáč je to, nebo ještě líp, hotovej rakeťák. Upejpal se svlíknout a když se konečně rozkejval, čekala sem, že uvidím pěknej liberák. Jenže nebyl. Trčel z něj akorát malej buřtík, ale to mně nevadilo, protože nezáleží ani tak na velikosti, jako na tom, jak je čilej. A ten jeho teda byl. Sice dělal drahoty, než na mě vlez, ale jak mě ho tam šoupnul, začal stříkat, jako kdyby hořelo. No nic, řekla sem si, podruhý to bude lepší. A bylo. Vodhaduju to na pět vteřin, než začal hasit znova. No a potřetí se vytáh – na celejch vosum vteřin! Jasně že fon vok, stopky sem neměla, ale asi tak. Byla sem z toho fofru úplně mimo, že sem si ani prdnout nemohla. Ale jen na chvilku, protože jak zdrhnul, byla sem v tu ránu fit a spěchala za ním, abych se dozvěděla, co je novýho. Takže,“ nadechla se k závěrečnému slovu, „když to shrnem, není jen kanec, ale přímo rakeťák. A ty holky z města, pokud ňáký sou, tak z něj musej bejt úplně u vytržení, stejně jako já,“ rozpřáhla ruce v konečném gestu.

Všichni okolo se při vyprávění tlumeně pochechtávali, ale když Anděla skončila, rozchechtali se naplno.

„Poslyš, Rakeťáku,“ ozval se jeden ze zúčastněných a dal tak najevo, že tetino ohodnocení se v mžiku ujalo jako nová přezdívka, „máme ti od Šikuly vyřídit, že ten šátek je vopravdu pionýrskej a to kilo že si můžeš nechat.

„Svý dluhy platím,“ zabručel Šimon, připomínající barvou rudého gentlemana. Vytáhl peněženku a vyndal z ní stokorunu. „Kdo mu ji předá,“ zeptal se nervózně s pocitem, už aby byl pryč.

„Já,“ ozvala se tetka Vostrá. „Beztak si s ním musím ještě něco vyřídit.“ Převzala peníze a Šimon je kvapem opustil.

Zatímco Anděla Vostrá hnala Šimona Buráka ke svému domku, Šikula se vracel za učitelkou Anežkou. Tou dobou už losování skončilo a ze dveří hospody se hrnul proud lidí, kteří okamžitě obsazovali místa u stolků, nachystaných k té slávě před hostincem. Anežka moudře čekala, až nával pomine a vyšla jako poslední. Hned zamířila k Šikulovi, jenž postával opodál.

„Tak půjdeme, ne?“ usmála se na něj a musela se hodně přemáhat, aby ho před desítkami všetečných očí nepolíbila.

„A kam?“ dělal, že nechápe.

„Ty mě zlobíš,“ řekla vyčítavě a dodala: „Jako kdybys nevěděl, na co se celé dva dny těším.“

„Vždyť já vím,“ usmál se na ni a vzal ji kolem ramen. „Tak poď, pudem se spolu těšit.“
Pohlédla na něj zářícíma očima a spolu s ním vykročila ke svému domovu.

Zamířili si to rovnou do ložnice. Aniž si cokoliv řekli, začali se hned odstrojovat.

„Víš, co je zajímavý,“ položil Šikula otázku a hned si na ni odpověděl. „Jak se oba nenuceně a samozřejmě svlíkáme.“

„To bude možná tím, Ferdíku, že už jsme spolu něco měli,“ odpověděla. „A teď přestaň mudrovat a pojď se se mnou pomazlit,“ dala najevo svou touhu.

Lehla si do postele, překrytou malým prostěradlem, a Šikula se uvelebil vedle ní. Přiklonil se a dlaní zlehka přejel po její výstavní hrudi.

„Musím říct,“ ozval se tiše, „že čím víc se na tebe koukám, tím víc se mě líběj tvý kozičky. Jejich hebkost a vzrušivost. A to nemluvím o tvý kundičce, krásně schovanou pod jemnýma chloupkama, vonící a dráždící. Asi to bude tím, že mám na to koukání víc času. Jen se bojím, jestli tě dneska dokážu uspokojit,“ vyjádřil své obavy.

„Já si myslím, že ty dokážeš všechno,“ řekla s určitostí v hlase a přemístila svou ruku do jeho klína.

„Víš, nejde jen o ten včerejší trojskok,“ začal vysvětlovat svou obavu. „Dneska ráno mě zavolala Vostrá, že ji nevodtíká odpad z vany. Tak sem k ní musel naklusat a spravit. Když sem jí pak řek, že netrvám na tradici, tak se rozčílila a jestli prej si myslím, že má horší kundu než ty ostatní. Neměl sem na vybranou a musel ji vojet, jinak by mě uďála po vesnici peklo.“

„Vostrá, Vostrá,“ zamyslela se Anežka, „to je ta ženská, co s tebou tady byla a co na nikom nenechá nitku suchou?“

„Jo. Podle řečí pěkná čarodějnice, ale ve skutečnosti je to dobrácká a fajn tetka. Jen mě docela utahala, takže si nejsem jistej…“

„Ferdíku, vždyť se se mnou můžeš jen mazlit. I kdyby zůstalo jen u toho, budu i tak moc ráda,“ uklidňovala ho něžně. Přitáhla si jeho ruku pod hlavu a otočila se k němu zády, očekávajíc, že to pochopí a bude pokračovat v laskání.

Šikula se samozřejmě dovtípil, tak hloupý zase nebyl. Přitiskl se k Anežce, dlaní dál putoval po kozích vršcích a navíc ji pokrýval šíji svými polibky. Tichým vrněním mu Anežka dávala najevo, jak moc se jí to zamlouvá. Její tělo ho hřálo a přenášelo do něj své rostoucí vzrušení. Netrvalo nijak dlouho, kdy pocítil důsledek onoho přenosu. Jeho mužské nářadí pořádně ztvrdlo a opřeno o Anežčinu kostrč ho silně tlačilo. Zavrtěl se, aby dosáhl úlevnější polohy. Kousek po kousku se posouval dolů, až najednou vklouzl do něčeho vlhkého a teplého. Poznal, že právě zakotvil v místě, kam rozhodně patřil. Pomalu se dal do pohybu.

„To je nádhera,“ zašeptala slastně Anežka a snažila se přizpůsobit, aby mohl pronikat trochu hlouběji. „Tohle je tak krásné, Ferdíku, že bys to mohl dělat až do rána,“ pronesla blaženě a zcela se oddala narůstající rozkoši.

Šikula neříkal nic. Jen s urputnou pravidelností postrkoval svůj špalík dopředu a dozadu, dodávajíc tím Anežce úžasné opojení. Ani ne po deseti minutách si uvědomil, že to opojení roste i jemu a rychle se blíží jeho vyvrcholení. Zastavil se.

„Ne, ne,“ vykřikla tiše Anežka, „jenom to ne. Pokračuj dál, až do konce.“

Rychle to napravil a dal se znovu do přirážení. I těch pár vteřin pauzy ale stačilo k tomu, že svůj vrchol na chvíli oddálil. Když pak k němu došlo, s prvním výstřikem se prohnul a vsunul se jak jen mohl do kundičky, dychtivě přijímající jeho dar. Vydal ze sebe úplně vše, v závěru se pak těšil z jejího doznívajícího orgasmu.

„Tohle bylo to nejněžnější milování, jaké jsem kdy prožila,“ vyřkla s obdivem k Šikulovi, který se mezitím odkulil, zatímco ona ve své pozici setrvávala. Jen k němu otočila hlavu, aby jí lépe rozuměl.

„Vážně?“ dělal ze sebe nevědomého. „A já si myslel, že budeš naštvaná, že tě místo pořádnýho šukání jen lechtám,“ řekl dobrácky.

„To sis vážně myslel?“ otočila se k němu. Podívala se mu do očí a zahlédla v nich poťouchlé ohníčky. Rázem ji bylo jasno.

„Ty si ze mě utahuješ,“ zlobila se na něj. „Také se ti to líbilo, jen to nechceš přiznat. Stydíš se za to.“

„Ale nestydím,“ oponoval nepřesvědčivě.

„Ale ano. Leč přede mnou nemusíš, to si nech pro jiné. Mám ráda něžnosti a ty něžný jsi. Právě jsi to dokázal a moc si toho cením.“

„Mám hlad a žízeň,“ odbočil Šikula od tématu, které mu nebylo zrovna po chuti. Anežka se na něj vyčítavě podívala.

„Ale pak se ke mně zase vrátíme,“ chtěla vědět, zda se ještě dočká dalšího potěšení. „To víš, že jo,“ ubezpečil ji.

Před hospodou se objevili ve chvíli, kdy hlavní nápor již pominul. Usadili se u jednoho z volných stolků. Šikula si objednal utopence, specialitu hostinského Strejce, a pivo. Anežka měla chuť na párky s křenem, ostrým jako žiletka, a k pití si dopřála bublinkovou vodu. Hostinský právě sklízel z jejich stolku, když se k nim přihnala Anděla Vostrá. Dosedla ztěžka na volnou židli a spustila stavidla.

„Teda lidičky, to bylo něco! V životě sem většího ňoumu nepotkala…“ a začala je seznamovat se zážitky co se týče Šimona Buráka. Na konci vyprávění se smáli všichni, i ona.

„Takže, Ferďásku,“ obrátila se k Šikulovi, „že to bude takový jaký bylo, sem fakt nečekala, ale setřela sem ho pak, jak si chtěl. A protože si mě do toho navrtal, budeš mě muset tu sexuální hrůzu vynahradit. Tak kdy to bude?“ chtěla hned vědět.

„Až budu mít tu cenovou nabídku. Teď je moje pozornost zaměřená jinam,“ odpověděl Šikula tak, aby nenechal tetku na pochybách, že teď hned to určitě nebude.

„Bude u mě spát,“ vmísila do hovoru Anežka, aby v celé věci bylo naprosto jasno.

„A co takhle si to vyměnit? Dnes by spal u mě a u tebe až někdy,“ nechtěla se Anděla Vostrá jen tak vzdát.

„Ne-é. Dnes patří jenom mně,“ nenechala ji Anežka na pochybách. „A také již musíme jít, abych stačila připravit komnatu pro hosta,“ oznámila s výrazem zámecké paní. Vzala Šikulu za ruku a milé tetce na odchodnou, s u ní naprosto neobvyklou rozpustilostí, zamávala. Zanedlouho za nimi jen tiše zaklaply dveře jejího domku.