Toto je 3 díl z 12 v seriálu Šikula

Zuzana Křepelková, již dříve zmíněná mladá a dobře vyvinutá úřednice, měla onoho dne volno. Ráda si přispala, jenže tentokrát se jí to příliš nedařilo. Od chvíle, kdy ji z tvrdého spánku napolo probudil průjezd burácejícího motocyklu Franty Prskače kolem jejího domku, ji pronásledovaly divoké sny a představy. Neklidně se převalovala ze strany na stranu, mlátila kolem sebe rukama, až se nakonec probudila úplně.

V první chvíli byla zmatená, protože před sebou stále viděla to poslední, co se jí zdálo. Měla sen, že ji přepadli tři trpaslíci a všichni byli nazí. Tomu prvnímu mezi nohama trčel úd jak šiška salámu. Skřehotavě se zasmál a hned jí ho strčil do pusy. Ti druzí dva na tom byli opačně. Oběma trčela zpod břicha úděsně dlouhá, tenká a tvrdá špejle. S radostným zaskřehotáním ji obě naráz vsunuli mezi nohy. Ta děsivá vizualizace ji definitivně probrala. Obraz sice zmizel, ale pocit, že mezi nohama něco má, ne. Obezřetně se do onoho místa podívala a s úlevou vydechla. Byly to její vlastní prsty, které si ve snu vsunula dovnitř. Zároveň si uvědomila, že bezděčně cumlá namísto trpasličího salámu palec levé ruky. Nevěděla, jestli se má sama sobě smát anebo na sebe zuřit. Nakonec z to nebylo ani jedno.

Rozvalila se po posteli a snažila se uvolnit z těch nočních můr. Vcelku se jí to dařilo, nebýt toho, že ji začala neodbytně svrbět pipina. Bylo to čím dál vtíravější a dala by nevím co, kdyby měla po ruce nějakého drbače. Ať přemýšlela, jak přemýšlela, nedokázala přijít na nikoho, koho by si mohla k zamýšlené drbačce zavolat. Celá otrávená se šla osprchovat. Ve chvíli, kdy si pečlivě drhla kožešinku ji svitlo. Vzpomněla si, jak si byla dát spravit botu. No jasně! Starý Bonifác Nemrava. Jeho nářadí sice už nebylo použitelné, ale jestli byl nejlepším lízačem v okolí, jak o sobě sám tvrdil, možná by ji mohl uspokojit. Ostatně – lepší něco, nežli nic. Rychle se osprchovala, hodila na sebe halenku i minisukni a naostro vyrazila do dědiny.

Před Nemravovým domkem, sloužícího zároveň jako obuvnická dílna, znatelně přibrzdila. Na její vkus se jí děda přece jenom zdál až příliš starý. Když si ho přitom představila, jak slintá blahem nad každou mladou holkou, kterou spatří, najednou se jí dovnitř nechtělo. Jenže mezinožka ji svrběla víc a víc, že to bylo až k nesnesení. No co, když tak přitom zavřu oči, pomyslela si a odhodlaně vstoupila dovnitř. Děda tentokrát nepochrupoval v křesle jako posledně, jen v něm seděl a cosi si prohlížel. Okamžitě však vyskočil a vyšel jí naproti.

„No né, děvenko, to sou k nám hosti. Zase kramflečíček?“ radoval se z její návštěvy.
„Ne, to ne,“ přiznala rozpačitě.
„A tak copak pro tebe můžu udělat?“ dychtivě se děda vyptával.
„Nó… já bych… když já nevím, jak to říct…“
„Jen do toho, děvenko, jen do toho. Já snesu všechno,“ povzbuzoval ji děda.
„Vy ste mi posledně vyprávěl, že ste byl nejlepší široko daleko… v tom… tam v tom… a já bych chtěla, jestli byste moh… to… mo však víte co,“ tiše naznačovala a stydlivě přitom klopila víčka.
„Jó, ty myslíš, jestli bych ti moh vylízat čurinu!“ pochopil Bonifác a oči se mu rozzářily jako dvě lampičky. „No to víš, že moh, a jak rád. Sice za mnou občas zajdou některý starý babky, co nemaj odvahu na mladýho hřebce, ale i ty už ubejvaj. Todle pro mě bude hotovej svátek. Ale to musíme jinde, ne tady.“

Odkudsi vyštrachal ceduli, na které bylo napsáno: »Nemám čas, souložím«, a pověsil ji na dveře. Tato nemravná vývěska byla ve vsi všeobecně známá a každý, kdo ji na dveřích uviděl, věděl hned, že si děda šel pospat, anebo sedí v komnatě, kam i císař pán chodil pěšky. Ovšem nyní to byla výjimka, která potvrzovala pravidlo.

„Poď za mnou,“ vybídnul Zuzanu a zavedl ji do pokoje, vybaveného sice hodně starým, zato ale dobře udržovaným nábytkem. První, čeho si všimla, byl obrovský, pod oknem umístěný divan. Automaticky k němu zamířila a posadila se.„Dobře to, děvenko, děláš. Přesně tady to budeme dělat. Už si někdy viděla můj jazyk?“ zeptal se úplně zbytečně, neboť bylo nad slunce jasné, že ne. Zavrtěla hlavou.
„Tak se koukni,“ řekl a vyplázl ho.

Zuzana vytřeštila oči. Přišlo jí to, jakoby na ní vyplázl jazyk pes, až na to, že tenhle byl snad ještě o něco delší a o hodně užší. Když ho ještě stočil do ruličky, začaly jí zmítat obavy, jestli to s tou návštěvou udělala dobře.

„Měla by sis udělat pohodlí,“ uklidňoval ji Bonifác, „ale ještě dřív, než si lehneš, měla bys ze sebe svlíknout, co máš na sobě.“

Odstrojila se jako v mrákotách. Děda její polohu upravil tak, aby měla pohodlí a sám měl přitom dostatek prostoru pro další dění. Vzal si malou stoličku a posadil se proti ní. Raději zavřela oči a vyčkávala, co bude. Všiml si toho.

„Nejdřív se pomazlím s tvejma kůzlátkama, abych tě připravil na další. Už dlouho sem neměl v rukách tak krásný vemínka. Ajajaj, to je nádhera,“ spokojeně si brumlal a hned se jich také chopil. Zuzana s překvapením zjistila, že jeho ruce jsou jemné a něžné, na rozdíl od mlaďochů, kteří ji za ně skoro vždy rafli, až ji to bolelo. A také ji udivilo, když si uvědomila, jak ji to laskání nebývale vzrušuje. Ale to už pocítila, jak jí Bonifác přesunul ruce do klína.
„No to je nádhera, to je nádhera,“ rozplýval se nadšením, „takový heboučký chloupky, jak ta nejjemnější kožešinka. Máš to krásnou ozdobu, děvenko, krásnou.“

Zuzana si pod jeho omamnými slovy najednou vybavila podobu jednoho mladíka, který se jí hodně líbil, nicméně dosud se jí ho nepodařilo svést. Držela se té vize jak klíště a představovala si, že je to právě on, kdo se dotýká jejího nejintimnějšího místa. V duchu si víčka zamkla na zámek, aby jejich náhodným otevřením nepřišla o svou iluzi. Pocítila, jak prsty jemně rozevírají její mušličku a jak do ní vklouzlo něco horkého a trochu kratšího, než na co byla zvyklá. Bylo to měkké, vlnilo se to a prohýbalo, a zároveň hladilo vnitřek její kundičky, až se jí horkost začal rozlévat tělem. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to dědův jazyk ji dělá tak dobře. Musela si vybavit, jak ho na ni vyplázl, aby alespoň částečně uvěřila, že je to skutečně možné. S úžasem vnímala, jak se s ní jeho jazyk mazlí, jak ji hladí, jak stupňuje její vzrušení, až jí přišlo, že je to snad ještě lepší, než když se v ní prohání tvrdý a mohutný samec. Netušila, jak dlouho už to trvá a bylo jí to fuk. Poddávala se tomu s čím dál větší žádostivostí. Slast, jaká se jí zmocnila, vytlačila z hlavy všechno ostatní. To byl však jenom začátek. Když olízl malého strážce její svatyně a poté jej vzal mezi rty masírovat, její opojení bylo najednou tak silné, že se začala svíjet. V ten okamžik děda přestal. Chtěla zaprotestovat, ale nedostala se k tomu.

„Budu teď hledat místo tvý největší rozkoše. Až ho najdu, řekni mi to,“ nakázal Bonifác. „Uvolni se, jak nejvíc můžeš a nech volnej průběh čemukoliv, co ucejtíš,“ přikázal ještě. Zuzana se nezmohla na odpověď, jen souhlasně přikývla. Hned nato pocítila, jak ji do kundičky pronikly dva Bonifácovy prsty. Jemně prohmatávaly okolí a hledaly vzrušivý bod. Bylo jí to příjemné, i proto, že souběžně s tím se věnoval i masírování jejího frajírka. Najednou ucítila nečekaný příval neobyčejné slasti.
„He,“ vyrazila ze sebe s námahou.
„To je to místo?“ ověřoval si děda a pro jistotu po něm ještě jednou přejel.
„He.“

Starý Bonifác spokojeně přikývl a plně se soustředil na lehké hlazení objeveného bodu. Zuzana blaženě povzdychávala a účinky jeho hlazení do sebe hladově vstřebávala. Jednu chvíli měla pocit, že se snad blahem počůrá, ale překonala to a dál na sebe nechala působit rostoucí vzrušení, jaké snad ještě nepoznala. Každou vteřinu si říkala, že už se nejspíš udělá, ale nestalo se tak. Jen její rozkoš stále rostla, skoro až do nesnesitelných výšin. Orgasmus v ní doslova vybuchnul. Z jejího bouřícího vřídla vytryskla sprška esence a potřísnila dědovi košili. Nevadilo mu to. Jen se od ní lehce uvolnil a pak už jen v klidu koukal, jak sebou hází, jako by s ní cloumali všichni běsi.

„Co to bylo?“ zeptala se udiveně Bonifáce, když po nějaké chvíli konečně nabyla smyslů.
„To? To byl ten největší orgasmus, jakýho seš schopná dosáhnout,“ potěšeně ji informoval. Polosedíc a pololežíc, Zuzana se ani nehnula. Zdálo se, jako když přemýšlí. Skutečnost však byla taková, že se stále ještě vzpamatovávala ze svého prožitku.
„Jak sem tady dlouho?“ zeptala se po pár minutách a posadila se.
„Asi tak hodinu,“ odtušil děda.
„Fakt? Ani mi to tak nepřišlo,“ poznamenala a opět se na krátký okamžik zadumala. Najednou se jí rozzářila kukadla, jak jí dodatečně všechno došlo. „Bylo to… bylo to – skvělý!“ vyznala se upřímně a dívala se dědovi přímo do očí. „Ste první, kdo mě vylízal pipku, a tak bych ráda věděla, jestli je to dycky takový?“
„Kdepak ale, děvenko. Jestli máš na mysli ty mlaďochy, tak to ani náhodou. Ty ti jen párkrát přelíznou frndu a jakmile začneš týct, hned ti ho tam šoupnou. Tohle umění tady znám vopravdu už jen já.“ Pokýval hlavou, jako že ví, a s trochou námahy vstal ze stoličky.
„Myslím, že už asi budeš chtět jít domů,“ řekl skoro smutně.
„No, a já myslím, že sem asi občas zaskočím. A možná – možná ti sem pošlu nějakou tu kámošku,“ odpověděla na to vesele.
„Ani nevíš, jakou bys mi tím udělala radost, děvenko,“ rozjasnila se dědovi tvář. Zuzana se rychle oblékla, přesto ji Bonifác ještě stačil naposledy trochu osahat. Vyprovodil ji až ke dveřím a s povzdechem si šel znovu sednout do svého oblíbeného křesla číst v časopise.

Zatímco se Zuzana Křepelková u Bonifáce Nemravy zmítala na divanu, Šikula se doma snažil trochu pouklízet. Byla to práce, kterou z duše nenáviděl, ale měsíční prach na poličkách a skříních ho též vyváděl z míry. Aby mu to šlo lépe od ruky, začal si k tomu zpívat. Sice to neuměl, a pro svůj absolutní hluch ani nemohl, ale jemu to nevadilo a v blízkosti nikdo nebyl. Snad i díky tomu se mu podařilo celý domek zvelebit za pouhé dopoledne. Když byl hotov, pocítil, jaký má najednou hlad. Však také už bylo po poledni. Do hospody se mu nechtělo a do vaření, i když i v tom se vyznal, také ne. Usoudil, že mu bude stačit ukrojit tři krajíce chleba, namazat sádlem a posypat nadrobno nakrájenou cibulí. Ostatně tuto chuťovou kombinaci měl v oblibě a dost často si ji „ordinoval“.

Pomalu ukusoval a během jídla přemýšlel, jak si uklízení co nejvíce usnadnit, ale nic ho nenapadalo. Přitom mu padl pohled na okna, která se mu v porovnání s čistotou uvnitř zazdála přímo neprůhledná. S hrůzou si uvědomil, že už je červen a naposledy je myl někdy v listopadu. Radost z dokončeného úklidu byla rázem ta tam. Dojedl poslední krajíc a se zjevnou nechutí se zvedl, aby si nachystal věci k umývání zmíněných oken. Usoudil, že nejlepší bude se tohoto nepříjemného úkolu zbavit hned, protože věděl, že čím víc to bude odsouvat, tím méně se mu do toho bude chtít. Zrovna se pustil do prvního okna, když mu na stole zazvonil mobil. Slezl ze stoličky a šel ho zvednout.

„Napjatě naslouchám,“ ohlásil se svou oblíbenou průpovídkou.
„Tady je Anežka Česká,“ ozvalo se ve sluchátku. „Mám problém. Neteče mi teplá voda. Mohl by ses na to přijet podívat? A mohlo by to být ještě dnes?“ uslyšel stručný popis potíží.
„Nó, já nevím. Stačilo by to tak za půl hodiny?“ snažil se být vtipný.
„Dělej si legraci z někoho jiného, ano? Víš, kde bydlím?“
„Jo.“
„Budu tě čekat,“ zaznělo stroze spolu s pípnutím ukončeného hovoru.

Anežka Česká učila češtinu na základce ve Fučíkově. Byla to drobná, pětatřicetiletá blondýnka s dlouhými vlasy a přísným pohledem, který ji navzdory všemu dělal svým způsobem i dost přitažlivou. Šikula u ní už byl v začátcích své živnostenské kariéry. Tehdy jí nešla elektřina, což hravě opravil. Zjistil přitom, že v rozvaděči používá ještě zastaralé porcelánové pojistky a přesvědčil ji, že je naprosto nutné jej nahradit rozvaděčem novým, když už ne předělat rovnou celý elektrický rozvod. Poslechla ho a od té doby mu vděčí za bezproblémový chod domácnosti.

Tohle všechno si Šikula připomněl. Zašel do svého skladu, umístěného v nepoužívané místnosti, vybral jističe, které by mohl potřebovat, a protože si pamatoval i jaký typ bojleru učitelka má, přibral k nim i náhradní díly pro něj. Pak už jen sebral svou elektrikářskou brašnu a vyjel do Ejhlíkova, kde učitelka bydlela.

„Ráda tě vidím, Ferdinande,“ přivítala ho, sotvaže otevřela dveře. Byla oblečená, takříkajíc pracovně. Bílá halenka, zapnutá až ke krku a šedá, pod kolena dlouhá sukně. Zkrátka, jako učitelka. Šikula v údivu povytáhl obočí. Kdy ho někdo naposledy oslovil křestním jménem ani nepamatoval.
„No, co se tak divíš? Já jsem zvyklá říkat dětem jmény, ne přezdívkami. Tak pojď dál.“ Ustoupila ze dveří a Šikula vplul dovnitř. Hned zamířil k rozvaděči a pustil se do kontroly spínače ohřívače vody.
„Tady se to zdá dobrý,“ zabručel spíše pro sebe a nahlas dodal: „Mrknu na ten bojler.“
„Snad nebudu muset kupovat nový,“ polekala se učitelka.
„To nevím, to až podle toho, co zjistím.“

S obavami se dívala, jak odšrouboval spodní kryt a jak se štrachá uvnitř pro ni tak podivného zařízení. Strkal do nitra jakési izolované hůlky s kovovými hroty a dlouhými vodiči propojeny s měřícím přístrojem, na který se co chvíli koukal. Byla tak vyděšená představou, že si bude muset koupit nový, že jí hned nedošlo, že hledá závadu pomocí multimetru.

„No,“ spustil, když se zpod bojleru narovnal, „odešel termostat, proto to nehřeje.“
„Takže to nejde spravit,“ povzdechla Anežka s nepříjemnou vidinou, že přece jen dojde na nejhorší. „Proč by nešlo? Mám sebou novej, takže ho vyměním a všechno bude zase v cajku.“

Vyběhl ven, aby si z auta donesl potřebnou součástku.

„Ani nevíš, jak mi odlehlo. Už jsem si myslela, že budu kupovat nový,“ přiznávala se s úlevou Šikulovi, když se vrátil.
„Ale to né, na to je ten bojler eště mladej,“ podotknul a pustil se do výměny vadné součástky.
„Tak to vyzkoušíme, ne?“ řekl vesele, když byl hotov. „Počkejte tady a až zavolám „teď“, tak se dívejte, jestli se rozsvítí kontrolka ohřevu.“
„Dobře,“ přikývla Anežka a postavila se před bojler.

Šikula se vrátil k rozvaděči, z rezervního jističe vytáhl dráty a izolovanou propojkou je spojil s dráty k bojleru.

„Teď,“ vykřikl a zapnul jistič.
„Svítí,“ zajásala učitelka. Než se nadál, měl ji za zády. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že zase budu mít teplou vodu,“ radovala se a obličej ji zářil neskrývaným štěstím.
„Moc se neradujte. Na to si počkáte do zítřejšího večera, až zapnou noční proud.“
„Ale né! To je smůla,“ protáhla tvář. „A nešlo by to nějak udělat, aby ta vody byla ještě dnes?“ zeptala se naivně.
„Nó,“ zaváhal Šikula, „možná by to šlo. Ale bylo by to v plný sazbě a muselo by se to nechat zapnutý tak tři hodiny, aby se to trochu ohřálo. Naplno by to rozhodně nebylo.“
„To by mě vůbec nevadilo, hlavně když bude aspoň trochu teplá voda.“
„Tak dobře,“ přikývl a zapnul jistič. „Nechám to zatím tak, jak to je. Rozhodně se k tomu nepřibližujte a na nic nesahejte. Za tři hodiny přídu.“ Sehnul se pro brašnu a zamířil ke dveřím.
„Ferdinande!“ ozvalo se za ním přísně, jako když učitelka kárá žáčka.
„Ano?“ otočil se.
„Ferdinande, kam jdeš?“ Znovu ten přísný hlas.
„Kam bych šel, domů.“
„Na něco jsi zapomněl.“

Rozhlédl se kolem sebe, ale nic opomenutého neobjevil.

„Ne, mám určitě všechno,“ řekl sebejistě.
„O tomhle nemluvím. Mám na mysli tradici.“

Šikula znejistěl.

„Jó, já vím,“ řekl tiše. „Jenomže, víte, s učitelkou by mě to připadlo takový… nepatřičný.“

Anežčina tvář se rozjasnila úsměvem, oči jí zjihly a už vůbec nevypadala jako přísná učitelka.

„Teď mě dobře poslouchej, Ferdinande. Nejsem od tebe o moc starší, takže od nynějška mi budeš tykat. Ano, jsem učitelka,“ popošla k němu blíž, „ale jsem také normální obyčejná ženská, která ve svém rozkroku také občas potřebuje ucítit mužského.“
„Jenže já sem proti vám… é… tobě hotovej cucák. Vy… ty seš hezká ženská, určitě by se našlo dost chlapů, který by měli zájem,“ bránil se jejímu opojnému pohledu.
„To asi ano, jenže ne každý je pro mne dobrý. Musí mít určité vlastnosti a já vím, že ty je máš. Takže polož tu brašnu a nech se vést.“

Vzala ho za ruku a Šikula, celý zmámený její přeměnou šel za ní. Dovedla ho, kam jinam, než do ložnice. Byla střídmě zařízená. Dvě skříně, noční stolek, lampička a samozřejmě válenda, u které se zastavila. Přitáhla si Šikulu blíž k sobě, položila mu ruce na ramena a podívala se mu zpříma do očí.

„Zapomeň na to, kdo jsem a mysli na to, že jsem jen úplně normální ženská, která je momentálně hodně nadržená a chce si jen zašoustat a ucítit v pičulce horkost tvého semene. To bys mohl zvládnout.“
„Páni,“ vykulil Šikula oči, „ani ve snu by mě nenapadlo, že dokážeš mluvit i sprostě.“
„Něco ti povím. Neustále si musím dávat pozor na to, co říkám. A právě nyní je ta převzácná chvíle, kdy se mohu stoprocentně uvolnit a mluvit jak chci. Nedokážeš si představit, jak je to osvobozující,“ usmála se Anežka, sklonila mu k sobě hlavu a začala ho líbat. Ucítil, jak se jazykem dobývá do jeho úst a vyšel ji vstříc. Snad minutu se jejich jazyky proplétaly, než se od něj odtrhla.
„Zahraj si na mého milence,“ zaprosila a začala si rozepínat halenku. „Nechceš mi s tím pomoc?“ vybídla ho, a když se toho ujal, pustila se do rozepínání sukně, kterou vzápětí nechala spadnout na zem. Uvolnila se, aby jí mohl snáze svléknout halenku a pak už předním stála jen v podprsence a kalhotkách.
„Umíš sundat i ten zbytek?“ zeptala se celá rozechvělá vzrušením.
„Snad jo,“ odtušil Šikula a k jejímu překvapení ji zbavil spodního prádla s takovou zručností, jakou by u mužského nečekala. „A teď ty,“ vybídl ji zase on.

Nenechala se dvakrát pobízet. V mžiku proti sobě stáli nazí a prohlíželi si jeden druhého. Šikula se se zalíbením díval na její kulatá prsa připomínající dva velké pomeranče, i na klín, pokrytý blonďatými chloupky, jakoby vystřelující do okolí sluneční paprsky. Anežka zase dychtivě pozorovala jeho vzrušením mohutnějící úd, jak se zvedá a tuhne, aby jí mohl co nejdříve uspokojit. Lehla si na válendu a pokynula Šikulovi, aby učinil totéž.

„Hlaď mne, mazli se se mnou, miluj mě,“ zašeptala a zmiňovaných aktivit se ujala jako první. Šikula rychle pochopil, o co jí jde nejvíc. Nechal ji, ať do sytosti naplní svou touhu po někom blízkém a snažil se jí v tom maximálně vyjít v ústrety. Když dostatečně ukojila svou tužbu, hmátla po jeho tvrdém kolíku a nasměrovala ho ke  svému pokladu.
„Miluj mne naprosto bez obav až do konce,“ zašeptala a oči ji zazářily, když ucítila, jak měkce vklouzl dovnitř.

Nespěchal. Pomalu prozkoumával útroby její svatyně a ona mu stejně pomalu vycházela naproti. Měl zato, že právě tohle ji bude nejvíce vyhovovat. Jenže předchozí dlouhé mazlení ho vzrušilo natolik, že po pár minutách byl před vyvrcholením.

„Asi to už nevydržím a nedokážu to ani přerušit,“ vyhrkl prudce a hrozně se při tom styděl. Anežka se jen mile usmála.
„Ale to přece vůbec nevadí. Už se nemůžu dočkat, až do mě nastříkáš co se jen vejde. Tak dělej. Do toho,“ povzbudila ho.
Nestačila to ani doříct, a horké semeno zaplavilo její nitro. Okamžitě přimáčkla Šikulu k sobě, aby pronikl co nejhlouběji, a každý výstřik ohlásila blaženým vzdechnutím. Zanedlouho bylo po všem. Šikula vyklouzl a lehl si vedle ní. Chvíli tiše spočívali vedle sebe a nechávali jen volně plynout myšlenky.
„Měl bych jít domů a domejt ty vokna. Zrovna sem s nima začal, když si volala, tak sem toho nechal a jel k tobě. Navíc je to pro mě tak otravná práce, že už bych ji chtěl mít za sebou,“ hovořil zamyšleně a chystal se vstát. Zabránila mu v tom.
„S tím si nelam hlavu,“ prohlásila Anežka. „Máme před sebou zatím minimálně tři hodiny času a já bych moc ráda, kdyby ses mi ještě aspoň jednou věnoval. Ta okna ti přijdu zítra umýt. Souhlasíš?“

Šikula trochu zaváhal, ale pak přece jen přikývl. Nejlepší asi přece jenom bude, nechat věci plynout samy od sebe, pomyslel si, a nechal všemu volný průběh.

Navigace v seriálu<< Šikula 02Šikula 04 >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na